Model Hobby za pultem aneb malé prohry vystřídalo velké vítězství – 4. část

10.11.2013 KASAMA CZ  Žádné komentáře

Model Hobby za pultem aneb malé prohry vystřídalo velké vítězství – 4. část

Den třetí, sobota 12.10. 2013 – Den velkého vítězství

Special Guest Star: Radek Kedarr Světlík

Bylo sobotní ráno. Vyráželi jsme opět krátce po sedmé, přestože se o víkendu otvíralo pro návštěvníky o hodinu dříve. Cestou do Prahy jsem snila o vanilkovém latte a čokoládovém muffinu a vůbec jsem se do výstavní haly číslo 3 netěšila. Navíc mě děsilo, že by měli dorazit davy návštěvníků. Cesta uběhla bez problémů a průjezd přes ještě autu-prázdnou Prahu také. Na kruháči v Letňanech jsme opět jeli vpravo a ne vlevo jak nám navigace zarputile doporučovala a už jsme byli na místě. Nanosili jsme zboží, které jsme vozili sem a tam do stánku a začali s jeho umisťováním na police a stěny. Naaranžovala jsem opět pětistovku v letu na horní polici a vrhla se na kanopy. Kruci …………. proč ty Protosové kanopy nedrží, co to je za divný tvar, položila jsem je zpět do bedny a čekala jak se s nimi bude potýkat Baskervil až na ně narazí a šla po jiné práci. K mému zklamání, ale kanopy na Protose bez problémů postavil jako malé raketky do trojúhelníku a ony pěkně stály. „To jsi mi nemohl říct, že je musím postavit čumákem nahoru“, vrčela jsem a šla sehnat něco k zakousnutí abych náhodou nezhubla. Jak jsem procházela kolem stánků, všimla jsem si u jednoho z vystavovatelů takové zlaté cedulky, hm asi za to co prodávají dostali nějakou cenu. Když jsem dorazila zpět do stánku, zahlídla jsem, že i u Hobbica mají taky takovou zlatou cedulku a drcla jsem do Baskervila: „Hele, že oni dostali tu cenu Výrobek roku, jdi se tam kouknout.“ jenže už bylo otevřeno a hala se začala plnit.

.…. King by si rochnil a Spielberg by to natočil

Hala se toho rána naplnila velice rychle. Nemám tušení jak to vypadalo u pokladen, jaké tam byly fronty, ale dle toho kolik lidí bylo uvnitř, asi byly hodně dlouhé. A přicházeli další a další návštěvníci. A pak nastal katastrofický scénář jak vyšitý podle Stephena Kinga. Vypadla mobilní síť. Dalo se to čekat, protože stejný problém už byl v předešlých dnech, jenže v sobotu došlo k výpadku sítě poměrně záhy po otevření. Normálně by nám to nevadilo, ale očekávali jsme Radka Světlíka alias Kedarra, vítěze vstupenek ze soutěže na T-Rex fóru. Byli jsme s ním domluveni na předání lístků u pokladny, poté co nás prozvoní. Jenže je to o těch zkušenostech, teď už vím, že prostě tak velkou skrumáž mobilních zařízení, síť nepobere, ale koho by to napadlo … mě, ani ve snu. Takže se najednou rozzářený Kedarr objevil u našeho stánku a já koukala jak ‚vejr’, protože lístky jsem měla v kapse. No nic už se dělat nedalo, aspoň nás našli. Byli totiž dokonce i tací, kteří se za námi přijeli podívat, ve zmatku zapomněli číslo haly a beznadějně bloudili halou 1 a 2. A co uděláme s výhrou, pro kterou si výherce přijel a nedostal, inu lístky jsou platné jen pro tento rok, ty už jsou v koši, tak se mu alespoň s omluvou můžeme revanšovat třeba hrnkem z T-Rex fóra, až se někdy zastaví u nás.

Hurá ………… ‚dajli nám medajli‘

Sobota byla opravdu náročná. Tedy oproti čtvrteční akci s autem, bylo vše v klídku, jak říká Baskervil. Záhy po otevření se u našeho stánku objevil mladý muž s deskami a slušně čekal až se na něj dostane řada. Jsem ženská, takže je jasné, že jsem si ho všimla jako první. Začalo se mi honit hlavou, že by někdo z organizátorů, asi nám nese závěrečnou fakturu. Stánek jsme již potvrdili, tak co jiného by to bylo. Chytla jsem Žabákovo podpisovou ruku a táhla ho k mladíkovi. Sice tyhle věci všechny vyřizuji já, ale podpisovou ruku pro Letadýlka nemám, takže v takovou chvíli Žabáka potřebuji. Mladý muž byl opravdu z organizačního týmu, ale nepřišel s fakturou, ale s cenou, kterou dostala Kasama Dune. Dozvěděli jsme se, že se ceny předávali na slavnostní akci pořádané pro vystavovatele v pátek. Úplně jsme na tu akci zapomněli. Od začátku jsme věděli, že musíme jet domů kvůli Juniorovi, takže jsme celou záležitost vypustili z hlavy. Dostali jsme, tedy správně Kasama Dune dostala, diplom a plaketu v modrém sametu a byli jsme rádi. Diváckou cenu dostali tři výrobky z nominovaných a Duna se umístila jako druhá, pokud si dobře pamatuji. Upřímně i kdyby byla třetí, tak to máte jako se známkami ve škole, když školu doděláte, nikdo se vás už neptá jaké jste měli známky, hlavně že jste ji zdárně dokončili :) . Medaili jsme vystavily vedle Duny a byly jsme na ní pyšní, kluci dokonce trochu víc než já, no prostě jako malé děti, které vyhráli školní přebor :D .

Cena pro Dune

Spokojení kluci. Samozřejmě tu cenu hned museli opatlat ;) .

A taky ………… přišel Bozda a Ježíšek

Z ničeho nic k nám vpadnul Bozda, v závěsu za ním šel Žabák. Znáte Bozdu, hyperaktivní kluk, který pořád musí mít hlavní slovo a přitom jak vykládá děsně mává rukama. Přiřítil se k nám tak rychle, že jsem se ho lekla. Byl jak velká voda, zamával ručičkami a začal sypat na Žabáka, kde všude byl, co všechno vyhrál, že má Logo křivou hlavu a odkvačil zpět do stánku Hobbica. Než jsem stačila doříct větu: “Dobrý den, fuj to jsem se vás lekla.” byl zase pryč a ani nepozdravil. A já si píši do knihy hříchů “Bozda mě nepozdravil”, na zdravení jsem pes. Když jsem byla malá, tak mě moje babička kvůli zdravení děsně cepovala, její větu “I to boží hovádko zabučí, když se vejde do chléva”, si pamatuji dodnes.

Mezi návštěvníky postávající okolo stánku jsem si všimla mladíka, který postával u našeho stánku již dlouho a upřeně zíral na Logo 700. Drcla jsem do Baskervila: “Hele, už tu stojí dlouho, zeptej se ho jestli se chce na něco zeptat. Asi se stydí.” “Už jsem se ptal,” odpověděl Baskervil, “a nechce nic. Stál tam opravdu dlouho a nakonec se i rozpovídal. Dozvěděli jsme se, že XXtreme se mu líbí a rád by ho doma měl. Buď 700 nebo 800. A proč o tom píši? Mladík se zastavil u stánku ještě jednou, přivedl s sebou slečnu a povídá nám: “Dobrý den, já vám jdu představit Ježíška.” Žabák se toho hned chytil a povídá: “Dobrý den Ježíšku!” a pokoušel se slečně vysvětlit, že bez tak krásného vrtulníku, nemůže její partner být. Tak to vidíte i Ježíška můžete na Model Hobby potkat a i kluci říkali, že netušili, že může být Ježíšek tak hezký ;) .

Únava ………. jak naložit s tím, když toho máte plné zuby

Pokud vás k tomu nenutí pracovní okolnosti, sobotu si pro návštěvu výstaviště nevybírejte. Davy lidí proudily zprava doleva a zleva doprava, ti co šli zprava doleva už navíc většinou ověšeni haldou tašek. Kolem druhé se mi už z toho začali dělat mžitky před očima, prostě únava se dostavila. Začala jsem toužit po posteli a pokud někdo jen prošel a na nic se neptal, nezlobila jsem se. V tu chvíli by mě milý úsměv na tváři snad dokázal vykouzlit akorát Hugh Jackman, kdyby náš stánek navštívil. Z téhle děsné letargie mě nedostalo ani když k nám dorazil tatínek mladého Kefurta a vrčela jsem na Žabáka, který se s ním děsně zakecal a probíral s ním všechno možné a přestal se úplně věnovat příchozím návštěvníkům. Pan Kefurt se pak u nás zastavil ještě jednou se synem, který byl doprovázen slečnou, aby koupil synovi vrtulkové listy. Pan Kefurt se evidentně snažil synovi něco koupit aby mu (čtěte sobě, to je ten rodičovský syndrom :D ) udělal radost a mladej se tam tak klátil a říkal: “A já nevím.” a tvářil se tak, že jediné co ho zajímalo kam by se mohl zašít se svou slečnou ;) . Musela jsem se začít usmívat, protože jsem úplně viděla sebe s Juniorem. Prostě v pozici rodiče jsme na tom všichni úplně stejně a nezáleží jak staré a slavné máme děti. A výstava se opět stala příjemným místem a davy příchozích už mě nevadili a zbytek dne tak příjemně uplynul.

Sobota dopoledne

Sobotní dopoledne, ještě jsme plní elánu.

Kasama Dune ………. vrtulník co se líbí holkám

Zrovna jsem se vrátila s jídlem (langoš s kečupem a česnekem), když mi Baskervil povídá: “Normálně, přišla nějaká paní a zeptala se jestli si může vyfotit Dunu, že se jí děsně líbí.” “Třeba lítá, jsou holky co to umí, a nebo tu má někde RC manžela”, povídám. “No to ne”, na to Baskervil, “ten její stál opodál a dělal, že ho ty vrtulníky naprosto nezajímají.” Pokrčila jsem rameny, že jako jsou věci co nechápu. Za chvíli do mě Baskervil drcnul: “Hele koukej, další a ten její se tváří jak bručoun.” A koukám a on měl pravdu, slečna se rozplývala nad Dunou a otáčela se na svého společníka, který se tvářil jak kdyby právě dojedl kyselé jablko. Od té doby jsme tenhle zajímavý úkaz viděli ještě několikrát, paní – slečna, která se nad Dunou rozplývala v doprovodu, pána, který byl znuděný a nebo dokonce svou partnerku popoháněl aby už šla. No i mě se Duna hodně líbí, jinak bychom ji také nikdy nepřivezli.

Balíme ……….. a domů

Ten den, jsme měli sbaleno snad za 15 minut, byli jsme utahaní a těšili se na neděli odpoledne až bude po všem. Venku už byla tma, když jsme nasedli do aut a vyrazili k domovu, tentokrát nepršelo. Žabák jel tentokrát před námi a na našem oblíbeném kruháči vyrazil jinudy než my, my se opět drželi naší známé cesty dle navigace. Po pár kilometrech, jsme se blížili k odbočce, kterou jsme si již pamatovali, protože po ní následovala přejížděčka z jednoho pruhu do druhého, ale navigace nám místo vpravo, nahlásila jeďte rovně. Koukli jsme s Baskervilem na sebe: “No, jak chceš” povídá Baskervil a vyrazil rovně. “Tady to znám! Tudy jsme jezdili z návštěvy od kamarádů.” a těšila jsem se, že tentokrát cesta proběhne bez problémů a nepojedeme opět tu dlouhou štreku přes Letnou. “Ty hele, tady to ale neznám.” a najednou jsme byly na nábřeží a navigace hlásila, že máme na příští křižovatce odbočit vpravo. “Vpravo, to je divný, viď. Logicky bychom měli jet rovně, ne?” a zkoušela jsem zjistit, kde to jsme. Praha byla naštěstí docela prázdná, takže jsme dojeli zvolna ke křižovatce, za diskuse: “Tak co pojedeme podle navigace?” “Jo, jeď podle navigace,” rozhodla jsem, “když se ztratíme aspoň to máme na koho hodit.” a projeli jsme tunel a vyvalení jak bulíci jsme vyjeli na křižovatce na Letné. “Ty hele a proč nás dva dny předtím táhla přes půlhodinu skrz město, když jsme tady byli za deset minut, v klídku?”, obrátil se na mě Baskervil. “Copak já vím, jí se zeptej, ne mě. Asi abychom si užili noční zácpu v Praze.” zavrčela jsem a tvářila jsem se dotčeně. I dnes jsme dorazili po osmé domů všichni, ale nikdo z nás se už moc netěšil na neděli, protože únava si vzala svůj díl.

(příští týden poslední část)

Autor: Lioness - Web
Tagy:  

Zanechte odpověď